Letos jsme z důvodu organizačních přesunů na našich „domácích“ Vebrovkách vyrazili na lyžák o čtrnáct dní dříve. Otázek na dostatek sněhu jsme však samozřejmě stejně ušetřeni nebyli. Není divu, kdo nejezdí na hory, nechce se mu věřit, že z jarního benešovského rána budeme najednou odpoledne stoupat do výšky přes tisíc metrů nad mořem sněhem. Vzhledem k rekordnímu počtu účastníků a s tím korespondujícímu objemu potřebného materiálu bylo nutné ke dvěma autobusům přidat ještě dodávku, v Peci ke dvěma rolbám ještě třetí, abychom večer po mocném vybalování a poučení o bezpečném pobytu zalehli téměř všechna lůžka na naší oblíbené boudě. Realizační tým si ještě před spaním u fotografií nostalgicky zavzpomínal na uplynulé čtvrtstoletí lyžařských kurzů Jiráskovky, k čemuž nás inspiroval zejména fakt, že někteří dávní účastníci žáci jsou tu s námi už v roli instruktorů. Ti žáci nám ale stárnou…
Ráno žádné zbytečné zdržování, rychle na horský vzduch do sluncem zalitých bílých Krkonoš. Rozdělili jsme se do několika družstev, ti zkušenější se vydali rovnou do lyžařského areálu, začátečníci začali své první lyžařské krůčky na mírném svahu hned vedle našeho dočasného domova. A jsme u další novinky našeho letošního lyžáku. Bylo vytvořeno zcela nové družstvo, pracovně ho nazývejme třeba FB. Je to čistě rozlišující označení, s hloupými sociálními sítěmi nemá nic společného, sociální podtext má však obrovský. Už před dvěma roky jsme se právě tady bavili o skutečnosti, že se blíží ročník, do kterého chodí Béďa, náš spolužák s pohybovým omezením. Hned od začátku jsme měli jasno. Možnost, že by s námi Béďa nejel, neexistuje. Postupně jsme obšlapávali terén pole neoraného, zjišťovali možnosti zapůjčení potřebného materiálu, čerpali informace, sbírali zkušenosti a celá příprava byla korunována kolegou Fíkem, který absolvoval speciální kurz s příslušným zaměřením. Družstvo FB se ve srovnání s ostatními družstvy stalo jednoznačně nejkompaktnějším, projevilo největší soudržnost, kázeň, minimálně srovnatelné nadšení i touhu po rychlosti a ani jednou nespadlo! Neexistovala překážka, díky ochotě obsluhy i sedačkových lanovek se podařilo sjet všechny důležité sjezdovky v areálu, díky ochotě našich přátel z Vebrovek proběhly hladce i všechny nezbytné podpůrné manipulační jízdy sněžným skútrem. Zkrátka všichni jsme si naplno užívali nádherného počasí a na všech bylo vidět, jak se během dvou dnů posunuli. A to nejen ve sportu lyžařském.
Třetí den, jak známo všem odvěkým pamětníkům, číhá na unaveného lyžníka nebezpečí za každým rohem. Přestože rohů v okolí Vebrovek, které leží ač v areálu tak zároveň na naprosté samotě, moc nenajdete, zvyk tento s pokorou dodržujeme. Podřazujeme a zvolňujeme tempo do odpočinkovějšího módu. Tento den využíváme tradičně k dopolednímu běžkování skupiny jedné a pohodové procházce skupiny druhé, aby si to po obědě obě skupiny vyměnily a všichni se tak vystřídali o částečně školní, částečně vlastní běžkařské vybavení. Jasně že z běžek nejsou nadšeni úplně všichni, to by ani nebylo normální. Ale je statisticky dokázáno, že kromě toho slunce ráno vyjde také z našeho lyžáku vždy větší počet běžkařů, než odjíždělo z Benešova. A to přece stojí za to, ne? Kouzlo a svobodu tohoto sportu beztak frekventanti ocení spíše až v dospělém věku, jenže je nasnadě většinu z nich aspoň upozornit, že vůbec existuje, a to nejen v televizi. Všichni přežili, to je podstatné, žádné zhmoždění ani zesměšnění se nekonalo. Ale sranda byla. Kdo chtěl.
Počasí se mělo s polovinou našeho pobytu postupně trochu kazit, ale žádná avizovaná pohroma se nepřiřítila. Každopádně jsme nemarnili čas a čtvrtý den opět brousili sjezdovky, co to šlo. Zkušené lyžaře v areálu už dávno postupně doplňovali ti, co svoje dovednosti dotáhli velmi rychle až na takovou úroveň, aby opustili lyžařské hnízdo u chalupy.
V rámci večerů v dosavadním průběhu kurzu získávali pravidelně jeho účastníci také teoretické znalosti ve věci hor, zimních sportů a historie. Pátý večer přišel ten správný čas k jejich ověření, abychom je ten šestý a sedmý zbytečně nezdržovali od diskotéky. Pokud tedy bude všechno klapat, samozřejmě. Po testu přišla obligátní otázka před posledním výcvikovým dnem: „Co chcete dělat?“ Možná odpověď měla přirozeně poměrně úzké mantinely, nicméně všichni si mohli vybrat ze dvou variant. Jestli budou zítra utrácet peníze za permice a sjíždět známé kopce jak smyslů zbavení, nebo budou utrácet peníze za poháry a užijí si pohodový prodloužený výlet na nenáviděných běžkách v očekávání dalších nových zážitků. Až taková propaganda to jistě nebyla, ale… troufnete si tipnout, kolik človíčků zatoužilo udělat ještě dalších pár skluzů za humna a opět posunout své skutečné poznávání hor? Považte, devatenáct! Takže tradičně většinová část našeho balíku se předposlední den pobytu věnovala dalšímu zdokonalování techniky alpské, devatenáct rebelů se pak vydalo klasikou směr Lyžařská bouda. Nenechte se mýlit, pro někoho k ní vyšlápnout úplnou samozřejmostí není. Ale my to dokázali všichni. Tu bláznivý nápad prolétl mou myslí a popravdě nevím, který z Krakonošových čertíků vyslal tu otázku z mých úst: „Kdo se mnou pokračuje?“
Naprosto upřímně chápu, že absolvované kilometry a vůně linoucí se z naší další velmi oblíbené boudy zasadily tomuto záměru fatální úder. Ale pozor, ne absolutní. A tak se stalo, že dne 12. března 2025 v 15.11 hodin SEČ stanuli Bára a Jirka pod dohledem náčelníka na vrcholu Liščí hory a završili tak naši expedici v nadmořské výšce 1 363 m n. m. Gratuluji!
Poslední úplný den zájezdu tradičně věnujeme závodům. Bohužel předpověď počasí byla už velmi nepříznivá a vypadalo to na srážky po celý den, zůstávalo jen otázkou, jestli to bude voda, nebo voda, o které budeme tvrdit, že je to sníh, nebo sníh. Všechno bylo jen otázkou teploty a ta nám zatím v předvečer do karet nehrála. Ani ráno. Museli jsme rozhodnutí odkládat, a když už nebylo kam, zvítězila varianta závodů dobrovolných. Voda se posléze poměrně rychle na sníh skutečně začala měnit, ale kompletní slalom našeho početného startovního pole bychom už stejně nezvládli. Odpoledne ještě úspěšně proběhly také závody na běžkách, už početnější, přestože dobrovolné. Každoroční klání o titul horal/horalka mohlo být tedy opět v průběhu závěrečné diskotéky vyhodnoceno a vítězové dekorováni. Diplomu se nakonec dostalo každému. A nám zase jako každý rok nezbývá doufat, že se s námi všem líbilo a že jsme třeba znovu v pár mladých srdcích podpořili, nebo dokonce zažehli lásku k horám.
Díky Adélce, Fíkovi, Jáje, Kahyně, Matějovi, Pacině, Ráďovi, Saše a Zuzce. Díky Vebrovkám, Karlovi a spol a novému, ale tradičně skvělému kuchaři, kterému všichni říkají Viktor a on se přitom jmenuje Petr Šedý… Díky Krakonošovi.
Za Jiráskovku náčelník
Rovněž je na tomto místě na místě moc poděkovat těm, kteří nám pomohli s přípravou na naši letošní novinku:
FTVS UK, Praha, Mgr. Ilona Pavlová MBA za přípravu kolegy Filipa Zafouka
Sportovní klub vozíčkářů, z. s., Praha, Tomáš Miko za konzultace a zapůjčení biski
Český paralympijský výbor, z. s., Praha, který na naší škole letos již podruhé pořádal ParaHrátky a stal se pro nás inspirací i motivací
A jak jim to frčelo, se můžete podívat zde: DRUŽSTVO FB JEDE! (youtube)
