Letošní zima sněhovým radovánkám vskutku extrémně nepřála. Přestože přízeň Pána hor byla v minulosti směrem k našim lyžařským kurzům převeliká a já každoročně všem trpělivě vysvětloval, že jezdit na hory v době, kdy v nížinách je již zahrádkaření v plném proudu, není šílenství, i můj optimizmus dostával potichu povážlivé trhliny.
Páteční příjezd do Pece škarohlídům nepřidal, ale to ještě tradičně nebývá to zásadní. Zrychlující se tempo moderní doby a její vymoženosti sice přinášejí stále více moderních problémů, nicméně sem tam se vyskytne i nějaká užitečnost. V daných souvislostech mám na mysli webkamery lyžařských areálů a průběžný přehled o aktuálním stavu. Teprve když účastníci zájezdu po cestě na Vebrovky nevěřícně zabořili své boty do zasněženého pásu na Javořáku, začali tušit, že lyžovat se bude. Otázku „Jak dlouho?“ nikdo z nás radši nahlas nevyslovoval. Od Karla jsme navíc měli přislíbeno, že dopravu materiálu na sjezdovku a zpět zajistí, lyžák jsme tedy mohli považovat za zahájený.
Sníh nám však skutečně mizel nejen pod lyžemi, ale také před očima. Areálem se nesly zvěsti, že v neděli to vypnou, ledaže by... Začali jsme pomalu aktivovat plán B, C, D a pro jistotu i E. A pak to v neděli přišlo… Krakonoš ještě potřeboval vymést sluje. I místní už se ptali, jak to děláme, protože podle jejich slov od půlky ledna neviděli vločku, jen samé kapky. Hodně líto nám pak bylo členů výpravy jedné ze škol, kteří si s sebou už ani nepřibalili lyžařskou výzbroj, a tak se následující dny procházeli hlubokým sněhem.
S vědomím, že tento luxusní dárek nevydrží do samotného závěru kurzu, vrhli jsme se po hlavě do sjezdového lyžování a užívali si podmínek, které mnoho lyžařů minimálně na území naší republiky letos nepoznalo. Přestože jsme museli trochu přizpůsobit skladbu plánovaného programu, všechny cíle lyžařského kurzu se nám splnit podařilo. Všichni měli příležitost vyzkoušet si i běžky, na znovu utíkajícím sněhu jsme ještě předposlední den stihli uspořádat kvalitní závody ve slalomu a úplně na závěr i ty v běhu na lyžích. I když jsme našli na Černé hoře ve stínu lesa historicky možná jednu z nejkvalitnějších tratí, účast už jsme nechali na volbě každého. Kompletní výsledky celotýdenního klání najdou všichni účastníci v odkazu pod článkem. Linku našeho kurzu pak můžete vysledovat i z přiložených fotografií. Za zvláštní zmínku stojí ta poslední složená ze dvou záběrů, které dělí pouhé čtyři dny mezi Krakonošovým dárkem a naším odjezdem.
Když jsem zmínil plnění cílů, tím asi nejdůležitějším bylo umožnit těm, kteří už na horách byli třeba s rodiči, aby tu mohli být se svými kamarády. A především těm, kteří tu ještě nikdy nebyli, hory nabídnout, užít a třeba dokonce zažehnout celoživotní lásku k nim. Jestli se nám to povedlo, to už se musíte zeptat našich žáků. Ale vypadali spokojeně. A jsem přesvědčený, že kdybyste i vy měli možnost na vlastní oči vidět některé človíčky, kteří se poprvé v životě nechali připoutat na dvě prkýnka a po čtyřech dnech projeli všechny branky slalomového závodu, že i vám by se v koutku objevila vločka. Stejně jako nám.
Za to všechno patří velký dík celému realizačnímu týmu = Saša, Marcelka, Zuzka, Kahy, Slunce a Fík, superzdravotnice Paci a zkušeným okem na vše dohlížela jako čestný host Zdeňka.
Děkujeme za tradičně skvělou podporu a zázemí všem z Vebrovek.
Děkujeme Krakonošovi!
A v neposlední řadě děkuju i těm, kvůli kterým to všechno děláme. Byli skvělí.
Šéďa, náčelník
